Závodíme.
Sami se sebou. S vlastní bolestí. Nešikovností. Únavou.
Mezi sebou. Přijde mi, že si nedáme metr zadarmo. Ženeme se tím k maximálnímu výkonu, ale i vyčerpáváme.
S ostatními. To asi fakt až v poslední řadě.
Na cestě z Velké Úpy mám letos pocit, že nám to jde. Kurnik. Konečně! Po všech těch letech by to mohlo jednou prostě vyjít. Bez karambolu.
Bez neuvěřitelných chyb skialpových zelenáčů.
Bez technických problémů.
Bez vlastní blbosti, kdy jeden na druhého nepočkáme.
Chvíli jdeme na té cestě vedle sebe, překážíme si hůlkami, mlátíme si do košíčků. Blázni. Ani jeden nechce zpomalit. Být ten druhý!
Nemluvíme. Bojujeme. Sami se sebou. Mezi sebou. A trochu i s ostatními.
Noc tuleních pásů.
Večer jako žádný jiný v roce. Jeden z nejkrásnějších. Ve vší té bolesti a chvilkového utrpení se zase dojmu. Když mi holčička na Dakotě podá čaj. Když dostanu gel.
Když nám všichni podél trati fandí.
A pochopitelně i později v Klondiku.
—-
Do přihlášky vypisujeme ročníky narození.
1967.
1987.
Jsem ten o dvacet let mladší. A ve většině ročníků taky o něco pomalejší.
Jdu s chlapem, kterého si nesmírně vážím.
I když ho sem tam dokážu proklínat.
„Já můžu,“ konstatuje suše ve chvíli, kdy pozoruje, jak nasazuju první z pásů. Ty kráso… fakt? No nic. Tak už to spolu prostě máme.
A taky máme ambice. Každý rok. A každý rok jsme je v různých bodech trati ztráceli.
Tím, že si jeden z nás vzal s amatérskými schopnostmi profesionální závodní lyže, takže šel jak na běžkách. Prakticky bez pásů.
Tím, že se ubytujeme v Modrém dole a před startem si dáme soukromý závod ve výstupu na chatu…
A tak dále, dále, dále a tak podobně.
Letos si při sjezdu ke startu neumím přepnout půjčenou botu z chůze na sjezd. To to zase začíná.
Ale jinak jde vše hladce. Na registraci jsme v čas. Na výkladu trati jsme včas. Při slavnostním průvodu nemusí ani jeden z nás akutně na záchod.
„Tak už to pusť,“ pohopkává Tomáš netrpělivě před startovní branou.
„Nemůžeš si to ztlumit?“ dostává vynadáno za záři čelovky.
A v tu chvíli se ozve výstřel.
Běžíme. První kilák se prodíráme řadami před sebou, snažíme se udržovat alespoň v poklusu.
Pak se pole lehce trhá, zpomalujeme do svižné chůze. Síly se budou pod lanovkou hodit.
Poučeni z loňska volíme kratší, strmější stoupání k nástupu do lyží.
Všechno jde dobře!
Následující desítky minut napoví.
My nemluvíme.
Tušíme jeden o druhém, dělí nás pár závodníků.
Pásy fungují fantasticky. Dýchám, soustředím se. Vyšlápnout si lehce nad otočku, udělat obrat. Ono to funguje!
Nevypne mi lyže jako předloni. Nekloužu při každém kroku nazpět jako vloni. Návrat do stáje Dynafitu je správným krokem 🙂
Navíc jsme ve skupině, která jde velmi podobným tempem. Nikdo nezdržuje, nikoho nezdržujeme.
Moderně bych řekl, že jdu na limitu. Tak akorát.
Konec stoupání bych ale čekal dřív.
Druhá polovina je dlouhá.
Kouše. Do svalů, do psychiky. „Ale pořád to jde. Pořád to jde dobře,“ opakuju si spolu s tím, že se musím soustředit.
A nakonec se nahoru vydrápu.
„Dobrý, jsem tady,“ hlásí Tomáš o pár vteřin později.
—-
Mám strach.
Mám strach, že si zlomím ruku. Že na mě spadne lavina, že spadnu sám. A jsem rád, protože to zatím s tímhle strachem všechno vychází.
Takže se k Portáškám spouštím velmi opatrně. Bojácně. V pluhu.
Beru to jako demonstraci fungování mlhových světel, protože před sebou vidím jen žlutý kruh v bílé zdi.
Nelituju ztracených vteřinek, ale lituju vlastní stehna. Tenhle sjezd není odpočinek, to je tvrdá řehole.
Když se v půlce sjezdovky mlha rozestoupí, musím se radostí smát. Konečně začít lyžovat.
Smích mě pochopitelně přejde, velmi rychle.
Konkrétně na chodníku, úsek podél hlavní silnice se opět pokoušíme překonat během. Asi jsem si moc utáhl botu, každopádně nárt levé nohy vysílá do mozku takové zprávy o bolesti, že se začnu litovat. Blbec.
No nic.
Vyhneme se sněžnému skútru a zase stoupáme.
Závodíme. Sami se sebou. Spolu navzájem. S ostatními.
Vím, že nás čekají ještě dva krizové momenty.
Stoupání pod Dakotou. A výjezd do proti svahu při posledním nasazování pásů. Očekávám, že mi tam ujede lyže do potoka.
Ale postupně.
K Dakotě se, skoro bych řekl, vyšvihneme.
A jo, stojí tam dívka s čajem. A já myslím na svoje děti. A manželku. A jo, dojmu se. Že můžu. Že se můžu s tepem 170 lopotit do kopce.
V rukavicích bojuju s tím, abych si dokázal vzít kostku sýru. Sahám i po gelu. Cítím, že mě energie povážlivě opouští.
Navíc gely od Chimpanzee jsou pro mě pochoutka. Fakt nemám tuhle formu potravy rád, ale tyhle jsou odměna. Díky.
Posíleni stoupáme Javořákem. Zase bok po boku, na hraně sil. Naplno. Oba. Nemusíme si nic říkat, abychom věděli, že tohle může být ten rok. Ten rok, kdy nic neposereme.
Tak, soustředit se.
Sundat lyže, svléknout pásy, přepnout boty…
Dokonce i výjezd do protisvahu zvládnu a lyže mi při opětovném lepení neujede. Teď už to nemá kam!
Jasně.
O dvacet metrů výše se mi svleče pás. Špatně jsem ho chytil ve špičce, asi.
„Tome, pás!“ křičím. Odpověď žádná, soucit nijaký. Záda parťáka mizí. V duchu nadávám, ale vlastně to chápu. Takhle fungujeme, takhle závodíme.
Život.
Zdržení je minimální, v traverzu vydám poslední síly a stáhnu kus ztráty.
Pak už se jen nezabít.
2:02:47
„Dobrý!“ plácneme si v cíli. Chvíli nám euforie dovolí nepřemýšlet nad tím, jak za rok ty tři minuty sundat dolů. Na to dojde až v Klondiku.
Pijeme čaj, smějeme se. Z endorfinů, radosti, která nejde ničím koupit. K takové se dá jen dopracovat.
A šichta to letos byla.
—-
Práce to byla taková, že na afterparty moc sil nezbylo.
Znovu si samozřejmě gratulujeme: „Takhle to má po závodě vypadat!“
Díváme se po známých tvářích, musím děkovat Gabovi, který mě (nejen) ke skialpu jako stovky dalších lidí přivedl.
A další i díky parádní akci SkialpujFEST přivede.
Ukázal mi sport, kterému je snadné propadnout. A věřím, že jsem ho svými různými skialpovými trampotami v průběhu let na oplátku pobavil.
Ještě víc než sport samotný je ale komunita lidí, kteří k němu patří.
Lidí, kteří si umí dopřát radost ze života.
Klondike životem pulzuje a je to krásný únik do galaxie a světa, kde se lidi respektují. A rozumí si.
A k tomu hraje Sband.
Borci z Trutnova, kteří jsou naprosto světoví. A atmosféra pod pódiem taky. Jako každý rok, jako nádherná životní jistota vložená do kouzla okamžiku.
Pak už stihnu jenom jeden fotbálek. Potřebovali čtvrtého. Vyhráli jsme 9:1. Čelil jsem jedné střele.
Dáme si ještě jedno pivo.
V křesle, v opojení.
A ve dvě jsme na pokoji.
Taky dřív než v letech minulých.
Tak uvidíme, jak to bude za rok. Ale jedno je jisté. Pokud budeme zdraví, budeme závodit. Sami se sebou. Proti sobě. A taky trochu s ostatními.
Upřímné díky za to všem, kdo se o tuhle nádhernou akci starají.
